Zrovna sedím v autobuse směrem Amsterdam. Krátím si chvíli psaním a chci vám jen říct, že…

se mám nádherně. Dobrá nálada, úsměv na tváři a na srdíčku vděčnost. Asi nejpřesnější popis mých posledních dnů/týdnů.

…

Vzpomínám na včerejšek, můj vysněnej den. Paprsky se začaly dotýkat mého obličeje, když jsem otevřela svoje slepený oči a uviděla jeho úsměv. Jakmile jsem se zvedla z postele, za oknem na mě vykoukl výhled na město s vycházejícím sluncem. Přesně, jak jsem si přála. Žádný chystání se do školy, žádnej stres. Vypravili jsme se ven, kde jsme zaplnily naše břicha skvělýma 🍳. Následovalo ,,Právě jsme dosnídali v @cafemomenta, teď se věnujeme psaní u kávy, v pozadí hraje hudba, cinká nádobí a šumí hlasy ostatních… a já jsem uprostřed toho všeho tak nějak šťastná.“ Opravdově šťastná.

Když jsme vypadli z kavárny, zaběhli jsme pro několik nezbytností do našeho novýho bytu. Modrej nebo růžovej smetáček s lopatkou? Hádejte, jakej vyhrál. Mimochodem zařizování je fakt zábava. Baví mě přesně, jak jsem se těšila… peněženku už tolik ne. Další zastávka byla pro limitovanou edici Vogue s Voguebag. Chvíle focení, oběd a odpoledne strávené balením se do kufru na cesty, kterej jsem večer stejně celej přebalila kvůli počasí. A nakonec mezi vyházeným šatníkem seděla a domlouvala si kafíčkování s jednou milou slečnou. Nakonec šup do postele a nechat si zdát ty nejhezčí sny.

…

Poslední dobou si uvědomuju, jak jsem šťastná a vděčná za svůj život. Za tu cestu, která je jen moje, ať už je jakkoliv hrbolatá. Ve škole a na intru mi sice moc sluníčkově není a školní povinnosti dávaj zabrat, ale pracuju na pozitivním očekávání a soustředím se víc na dobré věci. Co se týče blogování, vztahů včetně svého se sebou, daří se mi čím dál víc. Vždycky jsem byla pozitivní a optimistickej člověk, jen bez kuráže a sebevědomí. Ale momentálně kolem sebe mám lidi, kteří mi právě s tímhle pomáhají a hrozně moc jim děkuju.

Uvnitř sebe cítím životní sílu, která mi říká, že VŠECHNO JDE. Nemyslete si, že jsem hloupá a naivní, že můžu v životě, co chci…všichni můžeme.

A víte co? Vlastně někdy naivní jsem. Pamatuju, jak jsem už před víc než rokem seděla na workshopu blogování, kam jsem šla s otázkou, jak začít a jak blogovat. Tereza Salte nám tloukla do hlavy, že být naivní je v pořádku a krásný. Je krásný mít sny a tolik nepřemýšlet, jak to půjde nebo nepůjde.

A tak teď píšu, fotím, vymýšlím, inspiruju, dělám parkour, zařizuju byt s přítelem, jedu do Amstru a mohla bych pokačovat. Cítím vděčnost a prožívám jedno z mých nejhezčích období života.

Doufám, že se vám „hlubší“ článek líbil a taky, že byl srozumitelný. ❤️K.

Fotky jsme narychlo fotili minulý víkend, kdy jsem slavila OSMNÁCT. Snad ty nejhezčí narozeniny.